[3.11.1999]

Mile děti, povím vám pohádku, aby se vám lépe usínalo, musíte mi však slíbit, že budete posedně (opak od neposedně) sedět pozorně poslouchat!

Za dalekými horami, širokými moři, vysokými stromy, dlouhými hady a hlubokými studněmi. V zemi, slunce zapadá až pozdě v noci a vychází až skoro před obědem, kde vzduch je čistý jak křišťál a vo je průhledná jak křišťál a mušky se tam třpití jako křišťál a křišťál tam vypadá naprosto stejně jako křišťál u nás doma, akorát je poněkud špinavý (asi jako naše voda) a průzračný jako u nás vzduch a skoro v každém je uvězněna malá muška, ktera nestačila uletět, když křišťál kristalizoval (z čeho je vidět, jak rychle tam křišťály krystalizují) a nebo chceteli jak pomalu tam létají mouchy), žil šnek. Na tom není nic zvláštního, šneci žijí i jinde (na zahradě třeba, pak jde o šneka zahradního, hmmm... správně bychom měli říkat: pak leze o šneka zahradního). V lese taky občas lze spatřit šneka, ale není to milé děti šnek lesní jak bych já a možna i vy čekali.

No vratíme se k našemu spícímu šneku. Aha, cože? Já vám neřekl, že je to spící šnek? No je. Hodně rád spí. Ráno vstane naobědvá se a po obědě si chvilku schrupne potom vstane dá si dvacet. Cože? Čeho dvacet? Dvacet... jak bych vám to vysvětli? to si prostě lehne na nohu (šneci neleží na zádech ani na boku, ale na noze) a počítá dvacet šneků jak jdou přes lávku nad hlubokou řekou. Říkáte si aha aha to známe. Když nemůžeme usnout tak počítame ovečky než přejdou přes lávku nad hlubokou řekou. Ale ale ale, říkate si jistě, 20 oveček to by bylo málo to bychom neusnuli to bychom byli pořád nevyspaní to my musíme počítat alespoň do 64.

Ale to vám právě musím říci, milé děti, že jste sice možná viděli jak přechází 64 oveček přes hlubokou řeku, ale ještě jste nikdy neviděli, když přechází tu samou lávku 20 šneků. Aha aha aha, říkate, ti šneci lezou hrozně pomalu. Ano, přesně tak. Šnek totiž nepojede nikdy rychleji než šnečí rychlostí i kdyby za sebe připnul třeba autobus. PFFFF písk, to neplatí ty podvádíš to je přece z pohádky Jak si šneček hrál. Dobrá dobra už nebudu podvádět a nebudu povídat cizí pohádky. Vy byste to stejně poznali.

Takový šnek by (kdyby hodně spěchal) přelezl třeba třetinu lávky, za dobu kterou vám tady vyprávím pohádku. "Tak dlouho jo? Ještěže jdou všichni zároveň jsou menší než ovce tak se tam vejdou" Kdepak! Víte jak by to dopadlo, kdyby jich tam bylo více: lávka by se rozhoupala a šneci by (sliz nesliz) spadli do hluboké řeky. "No tak to je tedy celkově pomalé" myslíte si. Ale to ještě nevíte, že šneci se bojí hluboké vody. To třeba dojde až do půlky, ale zhrozí se a pak utíká zpátky. Tam se ho zbývající šneci snaží přesvědčit, že to nic není a ti co jsou už za vodou volají, ať se nebojí, že to nic není. A opravdu nakonec se všichni šneci dostanou na druhou stranu. "Tak konečně". (To vás raději nebudu strašit, že občas si jeden šnek na druhé straně něco zapomene a když to dlouho nemůže najít jdou mu ostatní šneci pomoci hledat) ( a při hledání většinou něco ztratí, ale přijde se na to až na druhém břehu hluboké řeky).

Takže se vůbec nemůžeš divit, že když si dá náš šneček po poobědním odpočinku dvacet je pak už večer mnohdy dávno noc. Naštěstí v naší zemi za širokými moři, vysokými stromy dlouhými hady zapadá slunce dlouho v noci takže ještě spící šnek si ještě za světla stihne udělat večeři a pak je tak unavený, že jde rovnou spát.

Tak to šlo se šnekem den co den (noc co noc) spal, kde se dalo a co víc i tam kde se podle mého názoru spát nedalo.

Jednoho dne jel kolem národní buditel a viděl co dělá spící šnek. Asi vás nepřekvapí co zrovna dělal, ano, správně spal. "Vstávat a cvičit" "A prooo..." au au nebijte mě. Opravdu slibuji, že se to vícekrát nestane a přestanu vykrádat cizí pohádky. Vás tedy Bobkem neopiji.

Tak tedy znova: národní buditel zatřásl spícím šnekem a zvolal: "Vzbuď se šnečku, jsem buditel národa, vzal jsem si za životní cíl (vím, že je to úkol nesnadný, ale ja, alespoň doufám, vytrvám) vzbudit celý národ, vstávej". "Cože cože? Co mě budíš matko?" neee, vlastně neeee, auauau. Já už budu hodný. (To je práce vykládat takovým znalcům -- na všechno přijdou). Šnek vytáhl jedno oko a podíval se na buditele a začal smlouvat: "Stačí když mě vzbudíš na jedno oko."

"Jen na oko, to by se ti hodilo, žádné maliny, pěkně se probuď, pohlédni kolem", "A co asi tak uvidi? Co uvidím jedním okem to mi bohatě stačí!"

"Ale tolik krásných věcí kol, krása pryští ze stromu pavoučci splétají pavučinky skřivánek něžně a zuřivě opěvuje lásku k růži"

"Slavík" řekl šnek a své jediné otevřené oko zase zavřel.

"Aha, pravda slavík. No nevadí, ale pěje."

"Pětí stačí poslouchat, nemusím mít otevřené oči, ne?" řekl mu spící šnek více méně ze spaní.

"Ale ty odlesky raního slunce, které se lamou v zasmušile se převalujících mlhách". Šnek začal pochrupovat. "Břízky se třebotají ve vlahém vánku, ktery velejemně jako by se bál ovívá tvoji tvář vystavenout té objímající kráse, To tě neuchvacuje?" Šnek zamlaskal.

"Potůček zurčí slevaje se svými přitoky v jeden proud malé říčky, která postupně síli a mění se v řeku s vodou jako ... jako ... jako křišťál..." Stále nic. "Řeka klokotá a v jejím oparu vidím lávku pro ovce a na jednom břehu..." buditel zívl "je dvacet šnečic a snažíse jedna po drhuhé..." o co se snaží už nedopovědel, protože usnul jako by ho kříšťálové zurčící vody hodil.

Zato šnek byl okamžite na noze. Opravdu dvacet šnečic. To dokazalo šneka probudit.

Zde by měla pohádka končit, ale každá správná pohádka končí svatbou, takže tedy (jen pro pořádek): než se šnek poplazil k šnečicím zustala na jeho břehu jen jediná a ta se strašne bála i když ji ostatních devatenact šnečic přesvědčovalo, že to nic není. Šnek pozbíral všechny věci, které zde šnečice zapoměly vzal si poslední do náručí a přelezl lavku přes vodu hlubokou a čistou jako křišťál a později si ji vzal i jen tak. A měli spolu spoustu malých šneků... Dobrou noc