Zub pouštní žížaly

"Bohové nám jsou nakloněni."

V davu zašumělo spokojené mručení. Očekávalo se totiž, že poté, co našemu městu byl po ukrutných bojích uloupen Zub-pouštní-žížaly, se od nás Bohové odkloní.

"Je třeba vykonat pár formalit," pokračoval dál šaman do rozveseleného davu. Veselí rostlo a pár lidí začalo zvolna šamana ignorovat.

"Obětovat pouštní byliny, podstoupit dvoudenní půst, ..." Dva lidé si od radosti začali pobrukovat veselou píseň.

"... vynést odpadkové koše a zamést před chrámovou chýší, ..." Několik jedinců začalo tancovat tanec-s-jednou-nohou-za-hlavou. Šamana si již téměř nikdo nevšímal.

"Přinést zpátky Zub-pouštní-žížaly a nasušit zásobu vonných tyčinek," dokončil do rozjásaného davu šaman a chystal se odjít.

Dav ztuhl. Všichni zaraženě hleděli k místu, z nehož byla pronesena poslední věta. Úplně první se vzpamatoval Malý-sličný.

"Co bylo to poslední?" zeptal se poněkud nešikovně.

"Nasušit zásobu vonných tyčinek."

"A to předtím?"

"Přinést zpátky Zub-pouštní-žížaly," řekl spěšně šaman a uhnul pohledem. Pak jako by si na něco vzpomněl: "Hlásí se někdo na tuto akci dobrovolně?" A podíval se přísně na Malého-sličného.

"... já, ... já jaksi ..." koktal Malý-sličný.

"Dobrá. Ještě někdo?" Rozhlédl se šaman po davu. Ten jako by se scvrkl. Přinést Zub zpátky, znamenalo přejít přes půl Emě, projít celým pralesem, pak plout po moři, vylodit se v poušti (konečně se dozvíme, co to slovo znamená), dojít až do Ledové-oblasti, kde žijí oni zlotřilci, kteří nám Zub-pouštní-žížaly ukradli. Najít ho, vzít ho a vrátit se. Už samotná cesta se dá přežít jen s pomocí Bohů, ale jak složitá bude operace najít ho a vzít ho, to se nikdo raději ani nepokoušel domyslet.

"Já, já, já, já chci s váma, šamane, Velký-kouzelníku, že mě vezmeš s sebou, prosím, já chci," spustil trochu proti směru panující nálady Roztržitý-nedospělý.

Šamana zmátly dvě věci. Za prvé: znělo to jako by měl jít také. Za druhé: někdo se na tuto akci hlásí dobrovolně. Odpověděl větou, které pak hodně dlouho litoval.

"Jistě, jistě, můžeš jít s náma."

Dav se uvonil. To, že půjde přinést zpět Zub-pouštní-žížaly i Velký-kouzeník, bylo asi tak pravděpodobné, jako že si z pytle plného písmen z včerejších novin náhodou vytáhnete větu "Bohové nám jsou nakloněni."

Šaman si začal uvědomovat, co řekl, a pokusil se zahrát věc do autu: "Ještě někdo jde s námi na vonné tyčinky?"

Dav se na šamana velmi-škaredě-podíval.**

Šaman musel zařadit zpátečku. "Které si natrháme na cestu pro Zub," (řekl to skoro jako ten-zatracený-zub-pouštní-žížaly).

Dav se opět uvonil. Dokonce se zdálo, že s šamanem sympatizuje. Nicméně přidat se nikdo nechtěl.

"Bude mu odpuštěn dvoudenní půst."

Tato věta velmi zapůsobila na Mohutného-silného. Bez jídla si dokázal představit maximálně spánek. Zvedl svou mohutnou ruku a zase ji přiložil zpět k jídlu.

Na nezametání a nevynášení košů by šaman jistě nikoho nenalákal, takže to vypadalo, že skupina je celá. Nemělo smysl ztrácet čas zdlouhavými přípravami. Výprava si vzala mačety na klestění cesty pralesem a vyrazila.

Bohové jim buďte nakloněni...

** Opět překlad ne zcela vystihuje situaci, ani vlastně nejde o nějakou grimasu, ale spíše o společenský postoj vůči chování autority. Bližší vysvětlení pojmu je absolutně mimo rámec našeho vypravování.