z knihy Dr.T.Lobsang Rampa:Šarlatové roucho, nakl prager 1997, str. 28-29 Gautama se znouvu ponořil do přemýšlení, usazen pod stromem, vysílený a třesoucí se slabostí příznačnou pro ty, kdož přespříliš dlouho hladověli a unikli smrti jen o vlásek. Seděl tam tedy pod stromem v hlubokém rozjímání nad otázkami neštěstí a utrpení. A tam učinil slavnostní předsevzetí, že vzhledem k tomu, že strávil už víc než šest roků hledáním vědění, aniž by nalezl odpověď, zůstane nyní sedět pohroužen do rozjímání a nevstane, dokud odpověď na svoji otázku nenajde. Jak tam tak seděl, slunce zapadlo, tma padla na krajinu, noční ptactvo se začalo ozývat a noční zvěř se vydala na lov. Gautama seděl dál. Dlouhé hodiny noci se vlekly, až se nakonec na obloze přece jen objevily první slaboučké náznaky světla. Blížil se úsvit a Gautama seděl dál v rozjímání. Všechny bytosti přírody byly svědkem utrpení vysíleného Gautamy už předešlý den, když seděl opuštěn pod košatým stromem. Soucítily s ním a měly pro něj pochopení. Všechna tato přírodní stvoření se v duchu zamyslela, jak by mohla lidstvu napomoct dostat se ze svízelné situace, v níž uvízlo. Tygři přestali řvát, aby jejich tygří zpěv a volání Gautamu v rozjímání nerušily. Opice přestaly vřeštět a přehupovat se z větve na větev. Místo toho se tiše sesedly a oddaly se naději. Přestali zpívat i ptáci. Jejich štěbetání utichlo a místo toho i oni také jen seděli a kmitali křidly v naději, že by tak Gautamovi mohli pomoci tím, že mu budou posílat vlny lásky a chladivého vzduchu. Psi, kteří mají ve zvyku štěkat a honit se za zvěří, ztichli a zmizeli. Zalezli do křoví tak hluboko, že za nimi nepronikly ani sluneční paprsky. Král hlemížďů, rozhlížeje se kolem sebe, si všiml, že se psi stáhli do stinných zákoutí, a začal přemýšlet, jak by i on a jeho národ mohli lidstvu skrze Gautamu pomoci. Svolal tedy své hlemýždě a pomaloučku je vedl Gauthamových zádech, na jeho krk a pak se společně rozložili po jeho sluncem zarudlé hlavě, hlavě ponořené do tak hlubokého rozjímání a žhavými slunečními paprsky tolik spálené. Šneci se rozmístili po Gautamově hlavě a chladivými těli ho chránili před žárem posledního slunce a kdo ví, třeba mu tím v jeho vrcholném hledání opravdu pomohli. Bytosti přírody bývali kdysi přátelé člověka, vůbec se ho nebály a dokud je člověk svým chováním nezačal zrazovat, přicházely mu na pomoc. Den se pomalu vlekl a Gautama stále jen nehybně seděl jak vytesaná socha. Nakonec znovu nadešla noc a padla tam. A opět s blížícím se úsvitem se na obloze objevily tenoučké proužky světla a pak už se slunce opět vyhouplo nad obzor a odmetlo tmu. Ale tentokrát přineslo slunce Gautamovi i osvícení. Jakoby zasažen bleskem, Gautamu napadla myšlenka obsahující odpověď, nebo alespoň částečnou odpověď na otázky, které ho tížily. Byl osvícen novým vědomím a stal se Probuzeným, což indicky znamená Buddha.